Mírkové ze Solopisk

Mírkové ze Solopisk

Panování Václava IV. (1378-1419) je spojeno s hospodářskou a společenskou krizí, epidemií moru, papežského schizmatu, vydáním Kutnohorského dekretu (1409), husitským hnutím a završené první pražskou defenestrací (1419). Ale také se stavebním ruchem a umem ve slohu vrcholné gotiky spjaté s dynastií Lucemburků. Na tyto velké dějinné události a jejich účastníky se ale také můžeme dívat optikou „malých“ dějin a méně známých aktérů, kteří utvářeli soukolí dějin velkých. Jedním z nich jsou Mírkové ze Solopisk.

První zmínka o tomto rodu ve spojitosti s dnešní obcí Solopysky (dříve Solopisky či Solopisci) je spjata s rokem 1388. Jiří ze Solopisk neměl žádné potomky, a proto prodal tvrz s poplužím svému příbuznému Ješkovi ze Solopisk. Jeho jediná dcera Dorota se provdala za Přibíka z Čejova. Jejich manželství však bylo záhy ukončeno Přibíkovou smrtí. Majetek, který nabyla po manželovi si ponechala, ale svůj díl přenechala svému tchánovi Miroslavovi z Čejova. Po smrti Doroty (1407) vznesl nárok (odúmrť) na její majetek Václav IV., avšak neúspěšně. Miroslav z Čejova majetek ubránil a stal se tak majitelem tvrze s poplužím.[1]

Tímto ziskem se solopyská tvrz stala rodnou pro bratry Prokopa a Miroslava z Čejova. Jelikož v tu dobu na Lounsku existoval vladycký rod „Mladotů“ s přídomkem „ze Solopisk“, vytvořili zakladatelé tohoto rodu své rodné jméno přetvořením a zkrácením křestního jména Miroslav na „Mírek“ s přídomkem „ze Solopisk“. Zmíněný druhý vladycký rod nebyl ani erbem a ani původem příbuzný.

Oba bratři se jako nižší šlechta účastnili i Čáslavského sněmu (1421), kde se zasazovali o to, aby „jednostejně smluvili se, že chtějí míti pokoj a dobrého království hleděti, a kdo by chtěl svévoli požívati, loupiti, jímati a lidi šacovali, aby všichni byli proti takovému (…)“. Nálada na sněmu i v českých zemí byla napjatá. Zikmund Lucemburský byl jako český král odmítán a jeho korunovace byla na sněmu prohlášena zástupci šlechty a měšťanstva za neplatnou.

Na čí straně stál Miroslav Mírek ze Solopisk bylo patrné. Dvanáct let (1448-1460) působil ve službách Jiřího z Poděbrad. Je pravděpodobné, že se mohl účastnit přepadení Prahy a být i u prohlášení Jiřího z Poděbrad za správce Čech (1458-1471). O jeho rodinném životě a potomcích však nemáme žádné zmínky. Naopak o jeho bratrovi Prokopovi Mírkovi ze Solopisk víme, že se oženil s Dorotou Krabicovou z Veitmile, jejíž rod se řadil k předním českým šlechtickým rodinám.

Po smrti Jiřího z Poděbrad (1471) se na základě rozhodnutí českého sněmu v Kutné Hoře stal českým králem teprve patnáctiletý Vladislav Jagellonský. Nastupoval v době, kdy ve střední Evropě panovala složitá politická situace, v českých zemích neutichaly šarvátky mezi katolíky a kališníky, sílily útoky Turků z Osmanské říše, ale také se pozvolna začala proměňovat společnost. Díky vynalezení knihtisku (1445) se rychleji šířily informace a vědomosti, což podněcovalo stoupající gramotnost i u nemajetných vrstev. Byla požadována reforma církve (1517), byly oživovány antické ideály (renesance) a člověk pokračoval v poznání světa (objevení Ameriky, 1492) a sebe samého (humanismus).

Jako rod se řadili Mírkové mezi méně majetné. Kromě tvrze vlastnili v Solopyskách pouze dvě selské usedlosti a svobodnou hospodu. Přičinlivostí dalších generací Mírků v nastíněné době se tento stav pozměnil a synové Prokopa své statky rozšířili.  

Nejstarší syn Hynek Mírek (zemřel 1499, svobodný) se stal pánem „na Synči“ a vlastnil i poplužní dvůr v Lošanech u Kolína a dvůr Hoštice u Svojšic. Druhý syn Jan Mírek (zemřel 1534) vlastnil dvůr Kluky poblíž vsi Hranice u dnešních Červených Peček. Dle svého přídomku „na Synči, Lošánkách, Mlékovicích a Chvatlině“ byl majitelem i těchto nemovitostí. Ze tří manželství[2] se Janovi potomci rozdělili na dvě odnože. První reprezentovaná Jiřím z prvního manželství a Janem Zikmundem ze třetího manželství byla postižena pobělohorskými konfiskacemi. Ta druhá vymřela v 16. století potomky Beneše na Lošánkách. O třetím synovi Štěpánovi (Štefanovi) nám písemnosti nepřinášejí relevantní informace.

Čtvrtý syn Václav Mírek (zemřel 1.11.1531) „na Hranicích u Solopisk“ byl dvakrát ženat. S první manželkou Johankou z Kochánova měl jediného syna Jana Zikmunda. V druhém manželství s Magdalenou Voděradskou z Hrušova měl syny dva – Štefana a Jiřího. Dle matričních záznamů tato větev vymřela po meči v polovině 17.století.

Pátý syn Beneš Mírek (zemřel v roce 1540 ve věku 62 let) byl majitelem poplužního dvora v Pečkách Hrabáňových (dn. Červené Pečky). Byl oslovován jako „slovutný vladyka na Hošticích, Hradeníně, Žabonosích, Chvalovicích, Pečkách a Plaňanech“ a tedy také majitelem těchto nemovitostí. Beneš Mírek se dvakrát oženil. S první ženou Kateřinou Bračickou z Chořova děti neměli. S druhou ženou Salomenou Amchovou z Borovnice se stali rodiči dvojčat. Jejich syn Adam Mírek (zemřel 1560) „na Solopiskách, Hošticích, Plananech, Vosicích a Mlékovicích“ se oženil dvakrát. Poprvé za svou ženu pojal Elišku Krabicovou z Veitmile (svatba 8.10.1536) a jako druhou Kateřinu Hlaváčovou z Vojenic (zemřela 1577). Tato větev dle písemných záznamů vymřela po meči v roce 1633.

Po smrti Hynka Mírka zdědil čtvrtý Prokopův syn Václav Mírek  dva selské dvory, které až do r. 1545 patřily Adamovi Mírkovi[3]. Lešanský dvůr zdědil nejmladší z bratrů Jan Mírek. Beneš Mírek zdědil Hoštice a pohledávky, jenž měl rod Mírků zapsány v Deskách zemských na vsi Žabonosech, patřící k tehdejšímu královskému městu Kouřim. Odprodal Pečky a přestěhoval se na dvůr Hoštice, kde vybudoval rodné sídlo. A stal se zakladatelem větve Mírků ze Solopisk a na Plaňanech.

Rod Mírků ze Solopisk držel část vsi Solopysky až do 16. století. Příbuzenské svazky Mírkové udržovali s Voděradskými z Hrušova, Kapouny ze Svojkova, Byšickými z Byšic a mnohými jinými. Přestože od počátku 19. století se neobjevují písemné zmínky o členech patřící k tomuto rodu, můžeme se s jejich dědictvím setkat při návštěvě v Solopyskách, v Plaňanech (kostel sv. Petra a Pavla, zvonice), Polních Voděradech (kostel Navštívení Panny Marie), Viticích (kostel sv. Apoštola Šimona a Judy) a při troše poznání historické paměti i v místech, která obhospodařovali.

Mgr. Markéta Kuncová, Spolek Bartoloměj

Použitá literatura:

HALADA, Jan: Lexikon české šlechty: erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha, 1999

NAČERADSKÁ, Petra: Nápisy okresu Kutná Hora. Praha, 2002

Ottův slovník naučný, sv. XVII. a sv. XXIII.